Tasovjanka a jiné ženy

Tasovjanka a jiné ženy

Tasovjanka a jiné ženy

3. 8. 2016, Znojmo

text: Petra Pokorná, Vinotrh.cz


Poslední dobou mě baví při řízení auta na chvíli pustit volant. Na moment si dát ruce za hlavu. Podobný pocit jsem měla celou dobu práce na projektu Dámská volenka.
12 vinařek, 12 příběhů, 12 vín. Dlouho jsem se k tomu chystala, pak to šlo nebezpečně rychle. Jelo to samo, bylo to opojné a do teď rozdýchávám, že jsem to vůbec udělala.


Úterý 28.6. Jdu na to, konečně. Jednu z opravdu tradičních vinařek, paní Zdeňku Rožnovsku z Tasovického vinařství,přesvědčuji ve skladu, že není lepší den na focení než dnes. Do sklepa jedeme autem a tak na fotce drží Zdeňka ve skleničce jen trochu vody. Doporučila by nejnovější Tasovický Sauvignon VOC. Mluvíme. Pak vytáhne z dalšího kartonu čirou lahev a nemotornými prsty pravé ruky, ze které jí včera sundali sádru, se bezděky snaží vyhladit bublinky na průhledné etiketě. „Tajný recept na Tasovjanku už známe jen dva,“ pronese zamyšleně a mě je jasné, že Sauvignon to nebude.
Tasovjanka je cuvée vyráběné podle tajné receptury původního tasovického sklepmistra pan Sýkory. Tajné jsou odrůdy i jejich poměr. Míchá se i polotovar při dokvášení. Pocházím z vedlejší vesnice a snad proto se paní Rožnovská nezdržuje s detaily příběhu, o němž přepokládá, že jej znám.
"Pan Sýkora v šedesátých letech bylinkoval, dělal čaje, maceroval i bylinky ve víně, aby získal aromatiku. Byl samouk vinař, jako já, ale moc nadaný. Jako oslavu krásných ženských z Tasovic vymyslel tohle krásně kulaté cuvée. Nechal mě to dělat sedm let, než jsem ten jeho recept trefila“. Podobně popisuje i své vinařské začátky. Sklepmistryni z ní udělala listopadová revoluce, neznala nic. „Starý pan Vajčner mi říkal, až se k tomu propiješ, teprve ti řeknu, jestli si vinař nebo ne. Pak už mě bral“, vzpomíná. Příští rok jde do důchodu. Jestli je její nástupce ten druhý, který zná tajnou recepturu Tasovjanky, jsem se nezeptala.

První popsaný list, první vyslovená důvěra. Pak týden dovolené, v němž  v duchu donekonečna přetvářím seznam dvanácti jmen. Není cesty zpátky. V rychlém sledu pak kontaktuji největší jistoty svého seznamu. Eva Gargelová je profesionál a spolužačka z gymplu. Když začala dělat pro Znovín, záviděla jsem jí. Mně vejška trvala trochu dýl. Odpovídá bezchybně a obratem, dokonce s fotkou z vlastního archívu, díky! Za Hankou Plačkovou cupitám v době, kdy servírují oběd velkému zájezdu v jejich novém sklepě. „Mrknu se na to večer,“ zadýchává se a já vím, že to tak bude. Upřímná a přirozená, taktéž s fotkou. Petra Kořínková, těsně před dovolenou, tipuje jejich Veltlín VOC. Bodejť, fakt se povedl. Loudím na ní podrobnosti ze života s enologem a kuchařem v jedné osobě. Se smíchem odmítá, ale pošle aspoň profesionální fotku, kde jí to moc sluší.

Středa 13.7. Ta holka, co má s Jardou wine bar a sklep v Šaldorfě, bleskne mi hlavou. Jasně. Jana Tkadlecová je na mém seznamu. Prší, v pozdním odpoledni v baru nikdo není a tak má na mě čas. Mluvíme, tykáme si, jeden list nestačí. Je neskutečná! Slibuje, že vybere víno, které jí chutnalo u některého z mladých vinařů. Fandí jim a v CHATCE mají velký prostor. Paradoxně je pak její tip posledním z dvanácti, který mi chybí ještě den před zveřejněním. „Chardonnay 2015 od Lukáše Kovalskýho,“ snaží se přehlušit do telefonu hluk motoru. „Mám nečekaně volnej víkend, jedu k Bodamskému jezeru na víno, ahoooj!“

Je to taky Jana, kdo přidává další jméno na můj stále proměnlivý seznam. Michaela Stuchlíková. „Je výborná, tu tam musíš mít!“ O slečně Monice vím jen, že vyhrála na podzim v Louce titul Junior Sommelier Moravy. Volám Františku Koudelovi o číslo na jeho odchovankyni a modlím se, aby už byla plnoletá. Nechat studentku doporučovat víno by prostě nebylo ono. Je plnoletá, moc milá a přes léto dělá ve Vinařství HANZEL. Na podzim se stěhuje za velkým sommelierským světem do Prahy. Téhle slečně budu každopádně hodně držet pěsti.

Hanou Weissovou si na úvod trhnu ostudu, když nedorazím na domluvenou schůzku, kterou pro mě vměstnala do plného diáře. „Dáte si skleničku?“ ptá se, když na to konečně dojde. Na mé řidičské odmítnutí, že snad jen polívku (mám fakt hlad), suše odvětí: „Každej tomu říká jinak.“ Baví mě. Už u první poznámky, že pochází z vesničky Vernířovice u Velkých Losin stejně jako první čarodějnice, je mi jasné, že tohle bude námět na ještě jeden článek.

Pondělí 25.7. Za dalšími dvěma jmény jedu do Nového Šaldorfa. Ivanu Nápravovou najdu i bez dřívější dohody u nich ve vinařství, které je zároveň cechovní vinotékou. Je tam vlastně pořád. Vybírá Sauvignon Kravák. Ptám se na dceru, taky je o ní slyšet. Z dobrých genů roste další šikovná ženská ve víně. Kývám hlavou směrem přes cestu. „Co paní Špalková, nepošle mě někam?“ ptám se paní Nápravové. Její smích mě utvrzuje, že nejsem daleko od pravdy.

„Ne, to nechte mladým, dyť já už nic nedělám,“ a je to tady, paní Špalková do toho nejde. Špalkovi, ikony rodinného vinaření, ty tam přece musím mít, modlím se. Zároveň jihnu před její upřímností a skromností. Do háje s mým marketingem opravdových příběhů. Pan Špalek zabíjí holou rukou vosu, která mě štípla do výstřihu. Doporučují mi zajet za Monikou Palaščákovou, tou od Vychodilů, vinohrady na Kraví hoře jí spadly do klína předloni a teď jsou nejhezčí v okolí, notují si. Už skoro odjíždím s nepořízenou, když na příjezdové cestě zastavuje auto jejich syna. Marek Špalek, vinař vizionář, anděl zachránce. „Maminko, šťopičku Šaleru před spaním, tak to Petře řekněte,“ bere uzarděnou maminku kolem ramen a spolu je dokonce mohu i vyfotit. Je to nakonec paní Špalková, která mi do ruky tiskne lahev meruňkového nektaru jejich nové značky Der Ilgner, prý za tu reklamu. Děkuji!

Monika Palaščáková je stejným dílem překvapená i potěšená, že jsem ji vyhledala. Vinařství, které založil její táta, má nejlepší doby za sebou, zdálo by se ještě předloni. Příběh, který mi vyučená švadlenka líčí, patří k nejsmutnějším. Na podzim roku 2014 běhala po Kraví hoře s mapkou a telefonem se snažila řídit vinobraní podle pokynů nemocného bratra z nemocnice. „Když mu operovali hlavu, pukl tenhle jeho sud,“ ukazuje mi ve sklepě a mně běhá uprostřed léta mráz po zádech. Další vinobraní už dělala víno sama. Začíná znovu od nuly.

Úterý 26.7. Beru to z Brna do Nových Bránic na dlouho domluvené setkání s Petrou Oulehlovou. Je připravená a přináší hned dvě lahve jejich rosé. Jedno lepší než druhé. „Frankovku miluju, piju ji k žehlení, ale dejte tam Merlot, je svátečnější a univerzálnější. Voní jako větvička černého bezu, když ji zlomíte, možná spíš jako ten lístek.“ Všechno co říká, je přirozené a čisté, jako víno z jejich vinařství. Na půdě nad sklepem si fotím loňské hrozny bezchybně zdravě usušené na věnci z minulého vinobraní. Přichází bouřka. Jeden z těch přívalových dešťů tohoto léta, v němž musím cestou zpět zastavit uprostřed Miroslavi, kde se v ulicích valí proudy vody. Na vedlejším sedadle povolil korek na provizorně zašpuntovaném Merlotu. Na chvilku ucítím větvičku černého bezu. Možná lístek.

Dva dny do konce července. Poslední místo na mém seznamu zaplňuje Marika Markel. Taky můj ročník, taky námět na extra článek. Vinaří s manželem, zaníceným historikem, v rodných Jaroslavicích. Jejich vinařskou usedlost najdete na samých hranicích s Rakouskem. Prostě na konci světa, ale někdy si tam zajeďte. Nebo se aspoň podívejte na jejich web. Vsadím se, že dalšího vinaře s tak zmapovanou historií rodinného vinaření už v této republice nemáme. Přijíždím na půl hodiny, zůstávám tři. Tři hodiny v jiném světě. „Babička je z Rumunska, ještě ji pamatuji,“ vypráví Marika, na klíně mladšího syna, „ráno chodili bosky dvanáct kilometrů dělat na vinohrad. I v zimě. Byla jim taková zima, že když se vyčurali, šlapali v tom, aby si ty bosé nohy aspoň trochu zahřáli.“

Ten den jsem popsala zbytek místa na většině jednostranně popsaných listů. Musím si koupit blok na vinařský blog.



Projekt Dámská volenka, dvanáct vín doporučných dvanácti znojemskými vinařkami, najdete celý srpen ZDE.