Vzpomínky na vinobraní

Vzpomínky na vinobraní

Vzpomínky na vinobraní

13. 10. 2016, Znojmo

text: Petra Pokorná, Vinotrh.cz


Myslím ty z dětství. Ty, co máš hluboko pod kůží a které patří k podstatě tvého života, pokud se narodíš tam, kde se rodí víno. V kraji, kde se radost ze života měří podle stupňů normalizovaného moštoměru.



Dětskýma očima.

Bez patosu, je to celé hlavně děsně ulepené. Dokud je ráno chládek, prsty na rukou křehnou šťávou z hroznů. Začneš to utírat do trika na břichu. Vysvitne sluníčko a už se to lepí. Lepkavé šmouhy na oblečení rychle tmavnou a pečlivě přichytávají. Když máš štěstí tak třeba i berušku..

Jaroslavice, někdy na přelomu 70. a 80. let, na přelomu světů. Sbírá se „za dráty“ a tam může jen někdo. Někdo, kdo má propustku. Z hlasů dospělých je znát určitá vážnost situace. Babička se nebojí, soudím podle hlasitosti a kadence, se kterou komunikuje s mladými pohraničníky. V létě nás dostala „za dráty“ na třešně. Dodnes dáváme k dobru historku o bratránkovi, který omylem nabral lánem vzrostlé pšenice neohroženě směr Rakousko. Na sběr se tam děcka ale vůbec nedostanou. Aspoň nás cestou zpět nechají svézt na vlečce mezi dřevěnými káděmi plnými hroznů.

Průvodním jevem vinobraní dětskýma očima je průjem. V podstatně tomu nejde zabránit. Koušeš kuličky přímo z hroznů, hodně kuliček, nic se nemyje a nevíš, kdy přestat. Padají zralé ořechy. Chutnají taky dokonale a bolest břicha jen umocňují.

Děda má ve sklepě obrovský kládový lis. Tehdy mě ani nenapadlo, že by se víno mohlo lisovat jinak. Před tím se hrozny pomelou na malém ručním mlýnku. Táta a strejdové nabírají drť kuliček a šťávy do kýblů a shora ji nalévají do velkého dřevěného koše lisu. Teď už lepí úplně všechno. Nejdřív to teče samo a pod drobným žlábkem se musí rychle vyměňovat kýble. My děti netrpělivě čekáme, až si hmota sedne, začnou se přidávat lisovací hranoly a konečně se začne točit. Prvně to jde lehce, a proto nás točit nechají. Až tohle dopíšu, dohledám někde, jak se správně jmenuje ta kladka s obrovským kulatým kamenem zapuštěným v jámě v zemi, kterou nakonec točili dva dospělí chlapi, aby vyšroubovali kládu co nejvíce.

Ten kládový lis tam pořád je. A pořád se na něm lisuje. Ve sklepě U Rudolfa, až budete na Otevřených sklepech v Jaroslavicích.

Moštoměr. Svého času jsem jej považovala za nejdražší věc na světě. Měl ho jen někdo. Chlapi si ho půjčovali od sklepa do sklepa. Když se rozbil, byla to tragédie. Zdálo se mi, že se rozbil vždycky. Životnost moštoměru byla určena mírou střízlivosti vinařů, v podstatě neexistující jednotkou.

To mi připomíná zbytek roku, myslím tím všechny ostatní měsíce kromě září a října, dvou měsíců vinobraní. Zbylé měsíce se koštovalo, stáčelo a lahvovalo. Jako furt. „Jdeme se stréčkem lahvovat,“ loučí se s námi tatínek v pátek podvečer a já jej obdivuji, že po celotýdenní práci ve fabrice jde znovu pracovat. Do sklepa, do té zimy! Stočení a nalahvovaní vinaři se pak vraceli v noci domů korytem potoka. Bylo zaznamenáno také několik legendárních jízd kolmo.

Tolik mé nejranější dětské vzpomínky na vinobraní.


O třicet let později skypuji v době vinobraní rodičům z druhé strany zeměkoule, jak se mají. „Je to dobrý,“ křičí do monitoru maminka, aby posílila internetový signál: „Sebrali jsme dneska Pálavu, má 24“. Rozumím, mají se dobře. V podstatě se nic nezměnilo.