Na nekonečnou bílou pláž jsou to odsud opravdu jen dva bloky. Budova vinařství stojí přímo na křižovatce. Teda budova, taková americká garážová dřevostavba. Ale dveře jsou otevřené a uvnitř je příjemný chládek. Na brzkou odpolední hodinu i hodně lidí. Díky ročnímu slídění na Instagramu Ryana poznávám hned. Díky bohu je typicky americky bezprostřední, vstřícný a přátelský.
Během chvilky mizí pro první vzorek a já se rozhlížím prostorem.
Bar a piano nalevo, sudy a technické zázemí napravo a vzadu. Uprostřed místnosti stoly plné hostů a nad nimi historizující křišťálový lustr.
„Vy to víno vyrábíte přímo tady?,“ střílím bez rozmýšlení první udivený dotaz. „Jasně,“ směje se Ryan: „Prostě všechny tyhle stoly posunu na bok a dělám, co je potřeba. Tohle je malé butikové vinařství, ročně vyrobíme něco přes 5 000 lahví.“
Takže další podobnost s moravským vinařem, Ryan tu dělá kde co sám. Na levém okraji fotky vidíte zhruba 30% vlastní vinařské laboratoře. Tvoří ji malá váha, stojan se třemi zkumavkami a nějaký přístroj.
Ryan odpovídá, dřív než se zeptám: „Nemáme tu příliš přísná pravidla na všechny ty analytiky. Alkohol a cukr si měřím sám. Dvakrát za rok pošlu vzorky do státní laboratoře. Pro kontrolu.“
 |
Vinaře jménem Ryan Scott jsem začala na Instagramu sledovat tak před rokem. Nejdřív mě zaujaly jeho vtipné posty, až potom jsem si všimla, že působí v místech, ke kterým mám hluboké a milé vazby. Jižní Kalifornie.
Při letošním cestování jsem neodolala a den před návštěvou městečka Carlsbad, asi 50 km severně od San Diega, jsem poslala na jeho Insta-Direct prosbu o krátkou schůzku. Sláva, sociální média, během půl hodiny přišla odpověď se souhlasem.
Hořím zvědavostí zjistit, jak asi vypadá vinařství, kterému domácí říkají městské. Já bych ho označila za plážové.
„Ukážete mi vinařství, prosím?,“ sledujete ten neotřelý novinářský postup, že? :). „Vždyť říkám, tohle je celé, ale pojďte,“ nepřestává se usmívat Ryan.
Jen pro upřesnění, po celou dobu se pohybujeme na ploše zhruba 20x30 metrů této jednopodlažní jednokomorové budovy.
„Lahvovačka,“ ukazuje Ryan napravo. Na chlup stejnou mají u Plačků v Bránicích, to si zapisovat nemusím. Půl místnosti zabírají do stropu navršené sudy, vzadu za nimi dobře známé plastové nádoby. A ještě za nimi v rohu pracovní stůl s počítačem. Na obrazovce bliká návrh nové etikety, které vévodí onen křišťálový lustr. „Trochu jsem si hrál s grafikou etikety, než jste dorazili,“ vysvětluje Ryan.
Dvakrát za rok je tu také vinobraní. V zemi, kde naši přátelé žertují, že neplatí všechny ty nekřesťanské peníze proto, aby tam byla zima, to dává smysl. Ryan si navíc hrozny vybírá z různých lokalit. Pro část si jezdí dokonce až do Mexika.
"A kde všechno to víno skladujete? Kde zraje? U nás máme sklepy přímo v zemi, aby mělo víno konstantní teplotu a tmu. Tady přece …,“ hledám vhodná slova. „Všechno je tady,“ opakuje znovu Ryan: „Našemu červenému to nevadí. Samozřejmě v létě je to na hraně. Když je i uvnitř kolem 90°F přeskládám sudy tak, aby nahoře byl Merlot a Syrah, ten v teple dobře zraje.“ Kývám a v hlavě mi jede převodník. Asi 32 °C. No, jiný kraj, jiný mrav.
|
Bohatá ovocná vůně červených novosvětských vín je všudypřítomná.
Náš první vzorek je, jak jinak v Californii, Zinfandel. Nebudu popisovat vína. Snad jen, že byla všechna červená a do posledního dokonalá přesně tím způsobem, který nám Čechům brání vzít na milost naše vlastní červená vína.
Chci ochutnat víno, které tu je nejoblíbenější. Jmenuje se Archaicat a je to cuvée odrůd jejichž názvy neznám. Na etiketě má staroegyptsky vyladěnou kočku. U dalších vzorků už Ryana prosím, ať mi názvy odrůd raději napíše. Terolgedo. Aglianico. Merlot. Sláva, ten znám.
A ještě víc jiný mrav: zatímco nám Ryan dává zabalit do neprůhledného hnědého papíru další lahve s sebou, zastavuji se se sklenkou v ruce ve dveřích vinařství těsně u profláknutého nápisu „Žádné alkoholické nápoje za tímto bodem.“
Dva metry za tímto bodem dává divoce vyhlížející stařena podržet mé dceři asi půlmetrového papouška. Čert vem závan prohibice, ať žije nespoutaný americký duch :)
 |