Ing. Pavel Vajčner, třicet let ředitelem Znovínu

Ing. Pavel Vajčner, třicet let ředitelem Znovínu
 
 
Pavel Vajčner se stal ředitelem Znovínu Znojmo hned při jeho vzniku v roce 1992. Pod jeho taktovkou se firma vypracovala v produktivní a úspěšné vinařství. Během těchto třiceti let se jméno Vajčner stalo přímo synonymem pro Znovín.
1. července 2022 Pavel Vajčner odešel do zaslouženého důchodu. Kolem vína se však jeho život bude točit i nadále.

Připomeňte si s námi osobnost a práci Pavla Vajčnera v záznamu z dříve publikovaných rozhovorů.


Říká se o vás, že je celý váš život spojený s vínem, je to pravda?
Moji rodiče přišli do Šatova ze Strážnice na Slovácku v roce 1949. Skoro celé pohraničí bylo po odsunu sudetských Němců poloprázdné a bylo zde hodně příležitostí. A i když většina lidí nepřicházela primárně za vínem, můj otec byl jedním z těch, kteří za vínem přišli. V té době se tu formovalo vinařské družstvo, pozdější Moravské vinařské závody. Já jsem se narodil už zde v Šatově v roce 1956. Od mládí jsem se tedy pohyboval „ve víně“, už na devítiletce jsem brigádně pomáhal v tehdejších Vinařských závodech ve Znojmě, pamatuji si, jak jsem chodil měřit cukr. Navíc jsme měli malinký vinohrad ve Strážnici, nějakých 400 hlav, ze kterých jsme vyráběli vlastní víno. Tak jak to tehdy dělal skoro každý. Po devítiletce jsem šel na střední zahradnickou tady ve Znojmě a pak jsem pokračoval na Zahradnické fakultě v Brně, resp. v Lednici. Zde jsem se také poprvé měl možnost setkat s panem profesorem Krausem, což byla ta nejlepší škola, jakou jsem mohl dostat.
 
Co jste pak dělal po absolvování jako čerstvý inženýr?
Po škole jsem nastoupil do bývalých Moravských vinařských závodů – závod Znojmo, kde dělal můj otec vedoucího výroby. Zde jsem si prošel všechno, od tahání hadic po sklepě přes čištění sudů po zametání, inženýr neinženýr. Dnes jsem za to velmi vděčný. Zajímavé pro mne bylo v té době i setkávání s panem Josefem Černým, typickým prvorepublikovým vinařským inspektorem, se kterým jsme procházeli staré vinice. Postupně jsem si prošel různé pozice a od roku 1991 jsem se stal ředitelem podniku. V té době se firma transformovala, privatizovala a stala akciovou společností. Tehdy jsme vymysleli název Znovín. Pamatuji si, jak nám na začátku nikdo nerozuměl, když jsme někam přijeli – jestli jakože jsme „z novin, z kterých novin“? Tehdejší doba byla hodně turbulentní a složitá, nikdo nám pořádně neplatil faktury, banky nám nechtěly půjčovat, nikdo nás neznal. Měli jsme ale docela štěstí v rámci kupónové privatizace, našimi akcionáři byly z velké části banky, které nás netlačily do nějakých okamžitých a horentních výsledků, neb jsme nebyli jejich hlavním zdrojem příjmů. Náš hlavní majitel Ing. Milan Jurčeka, ředitel Agrobanky, nás od začátku považoval za takovou třešničku na dortu, kam bude vodit klienty na víno. Takže jsme měli volnou ruku především v oblasti turistiky a zvelebování.
 
Kde se vzala ta „znovínská“ vinařská turistika? Hlavně o mnoho let dříve, než vůbec někdo na Moravě začal něco podobného dělat.
My jsme s tím začali vlastně začátkem devadesátých let. Hned po pádu železné opony, jsme začali intenzivně cestovat. V zahraničí jsme viděli, že směr spojující víno a turistiku je správný. Po vzniku akciové společnosti Znovín bylo tedy zcela přirozené, že jsme se pokusili přiblížit návštěvníkům Znojma víno a jeho výrobu. Roku 1993 jsme postavili do Křížového sklepa v Příměticích stoly s lavicemi a začali jsme tuto lokalitu nabízet cestovním kancelářím. V roce 1995 jsme koupili Šobes, pak zrekonstruovali Moravský sklípek v Šatově, otevřeli Malovaný sklep v Šatově a pak hned ochutnávkový stánek na Šobesu. Tenkrát na nás všichni koukali jak na zjevení, co blbneme. Měli jsme navíc velkou výhodu v tom, že jsme od devadesátého roku 15 let exportovali poměrně dost vína do Londýna. Vybrali si nás společně s Modrými sklepy tady v Šaldorfu do Sunday Times Wine Club s tím, že objevili Alsasko východu. My jsme tam už od počátku jezdili na jejich festival vín a měli možnost vidět ta nejlepší vinařství světa, jejich produkty, marketing, ten opravdový velký svět vína. V té době pro nás něco neskutečného, hodně jsme se naučili. Například i naše řada vín Terroir Club je inspirována těmito návštěvami. Tam jsme se vlastně prvně setkali s pojmem terroir, s půdními profily a jejich prezentací.
Dodnes jezdíme, jak se říká „na čumendu“ po vinařských regionech každý rok. Bez toho to dobře dělat nejde.

Vinařská turistika či pojem terroir ale nebyly jedinou novinkou, se kterou byl Znovín u nás oním průkopníkem.
Myslím, že jsme byli první, kteří u nás realizovali zásilkovou službu vína. To bylo už v roce 1993. Navíc jsme kvůli rozbitnosti u České pošty museli i vymyslet speciální pevný karton, ten používáme stále. Pamatuji si, jak jsme tenkrát inzerovali v Blesku, který právě začal vycházet, a některé z tehdejších prvních zákazníků máme dodnes.

Přišli jste jako první s myšlenkou privátních boxů. Jak se tento trend vyvíjí?
Inspiraci pro zřízení boxů jsme našli v sousedním Retzu. Věděli jsme, že v Praze se podobným způsobem ukládá whisky. Byli jsme první vinařský závod v republice, který zákazníkům podobnou službu nabízel. První roky jsme měli nějakých čtyřicet nebo padesát boxů. Nyní se přidá denně jeden klient, i když je trend budovat sklepy u rodinných domů a mít svá vína po ruce. Velký odliv zákazníků zatím v tomto smyslu nepociťujeme. Mít vlastní box ve vinném sklepě je zřejmě jeden z trendů doby a prestižní záležitost. Jeden zaměstnanec je určený pouze na servis spojený s privátními boxy.

Vraťme se ještě na chvilku k té vinařské turistice či spíše k putování po sklepích a vinicích. Jak jste přišli na tento koncept?
Svým způsobem vycházel z našich degustací. Zájemců bylo více a více, ale samotná koordinace těch akcí, příprava, spedice vín byla o to složitější. Tehdy v roce 1998 nás napadlo, že by lidé mohli jezdit k nám, sem do Znojma. Ochutnat si zde vína, podívat se třeba do sklepa a rovnou si vše odvézt domů nebo objednat. O pár let později jsme přidali i putování po vinicích s ochutnávkami přímo na jednotlivých viničních tratích. V posledních letech nám jezdí na každou akci kolem 7 000 lidí. Velkým zlomem byla i možnost využít prostor Louckého kláštera ve Znojmě, který jsme začali na vlastní náklady pomalu rekonstruovat. Ta možnost být přímo ve Znojmě, navíc v takovém objektu je úžasná. Samozřejmě i zavazující.
 
Ve Znovínu jste byl vždy pevnou součástí skvěle fungujícího týmu.
Sám člověk nezmůže nic, vždycky je důležité mít kolem sebe lidi, jimž lze důvěřovat. Kolik jich bylo? Nepočítaně! Ale vzpomenu čtyři z nich s rizikem, že opomenu mnohé další, kteří by si to zasloužili. Jaroslav Opatřil, Antonín Zatloukal, Jaroslav Chaloupecký a především pan Jaroslav Hlaváč. Přišli, odešli a zanechali stopy, které se neztrácejí. Nevrhli se do práce proto, že prahli po oceněních. Oni ji dělali s takovým zaujetím, že na nějaké díky jim ani nezbyl čas. Když jde člověk za svým cílem, jemuž věří, neptá se, zda z toho Něco bude mít.“
 
 

Foto: Profimedia
Autoři původních rozhovorů, ze kterých byl sestaven tento záznam:
Martin Procházka pro WINE&Degustation
Martin Moštěk pro Znojemské noviny
Vlastimil Mrva pro Znojemsko